Pěkné podzimní odpoledne. Slunce se mazlí s barevným listím kaštanů a lip. Posluchárna je poměrně plná. Plná lidí různých věků, pohlaví, forem zbožnosti i míry důvtipu. Za stolem sedí profesor dogmatiky a vypráví christologii prokládanou vtípky a pokusy o vtípky, jsa přerušován neuvěřitelně rozmatitými dotazy, které ho vyvádějí z pohody. Ti, kteří se nehlásí, bojácně zapisují hlásku za písmenem, aby snad myš anebo blecha neutnikla polapení do jejich poznámek. Jiní spoléhají na pečlivce, jedí svačinu, dívají se střívavě z okna a střídavě na hodinky.

V zadní řadě sedí zarostlý student, který je jiný. Pečlivě poslouchá nejen výklad a dotazy, ale také vtípky. Výkladem je velmi zaujat a píše si průběžně poznámky, ale zcela uvolněně. Jeho pozorné tiché oči dodávají přednášejícímu odvahu, ale přednášející neví proč. Ten sem přece nechodí... Zase se sem dostal někdo z venku... A jak to, že z něj nejsem nervózní...

Po přednášce za ním student přijde a celkem špatnou češtinou poví:

"Děkuji vám za to, co děláte."

Profesor odpoví: "Vy jste tu nový."

"Ano a navíc nejsem odtud."

"Neměl byste sem chodit, tohle je jen pro zapsané."

"Já vím."

"Proč jste přišel?"

"Zajímalo mě to."

"A přece, jste mi nějak povědomý."

"To je celkem možné."

"Jak se jmenujete?"

"Říkají mi Jošua, Jošua ben Josef."

"Zvláštní jméno," odvětí profesor a velmi dlouze se zamyslí.

"Myslím, že vás ani pořádně neznám a nic o vás dohromady nevím," dodá ještě, zapálí si cigaretu a pomalým krokem odejde do svého kabinetu. Venku zapadá slunce a padá listí. Brzy bude noc.