Ach, těšil jsem se do kina na relax, ale čeho je moc, toho je příliš. Teď jsem se vrátil a nedá mi to, abych se na to nepodíval z hlediska filmu i z hlediska teologie. Vezměme to popořadě.
 
Máme tu vstávání - plné hlášek a narážek, jednu ze zdařilejších scén.
 
Pokračujeme scénou, kdy k nebeské bráně přichází duše z očistce v podobě paní Jiřiny Bohdalové. Přezkoušení je milé, ale to, že se těší na shledání s manželem se dále nezpracuje. Nepotřeboval jsem žádnou super dojemnou dramatickou scénu, ale toto tam zůstalo nevyřčeno. Výraz této postavy zůstává velmi vykulený jako když byla zkoušena, i když vlastně má už prožívat blaženost.
 
Pak se dostaneme k hlavnímu tématu: kritické jablko padá na zem. Motiv zajímavý, nicméně dlouhé bloudění zimní krajinou je velmi rozvláčné, nikam nesměřující. Hlavní hrdinové by naopak měli spadnout přímo do města (stejně jako to jablko) a pokud by měli putovat, pak odněkud někam, nikoliv odnikud kamsi. Nejsem si jist, zda to nejsou hory slovenské a že jejich exhibice je součástí zadání.
 
Konečně se potkáváme se tklivou situací chudé vdovy a sirotka a veselého párkaře od naproti. Fantazijní scéna s jedením neviditelných párků je milá a dává naději na dramatizaci motivu chudoby, k čemuž do jisté míry dochází.
 
Hlavní hrdinové - anděl a čert - se zaplétají v boji o jablko s alternativní mikuláškou trojicí místních pobudů. Petronel vzývá na pomoc Mojžíše a Jana Nepomuckého. Zde se dostáváme do kontrastu s dílem prvním, kde modlitby nefungují, pokud je Petronel pronáší jen ve svůj prospěch. Tady nejde ale o nic jiného než o něj a o jeho jablko.
 
Scény mikulášky s pravý andělem a čertem jsou roztomilé. Nicméně v nich začne patrně nejspornější kus děje: milostný motiv mladé vdovy a anděla a čerta. Nejdříve je nám tato žena představena jako vdova, které chybí manžel, je pracovitá, stará se o dceru, umí se zastat kolegyň a odmítne vábení postaršího mistra. Její domov je osazen křížem, svatým obrázkem a soškou Matky Boží. Tyto motivy ovšem vůbec nehrají žádnou roli a nemají žádný vliv - vliv, který by člověk v katolické pohádce čekal.
 
Ale zpět k milostnému motivu, který působí značně podivně. Nakonec po dramatickém hledání Anežky a získání jablka (kde bychom čekali, že se oba protagonisté dostanou zpět do nebe) končí Magdalena v náručí Uriáše, svedena ďáblem, mohli bychom říci. Petronelovo rozhořčení můžeme vnímat jistě jako pokračování jeho egoismu, ale zároveň cítím, že tady přece jde o střet dobra a zla. Tento náznakový dramatický motiv dramatičnosti naprosto pozbyde: nestane se vůbec nic. Matka Boží Petronela poučí, ať si s tím nedělá hlavu. 
 
Až ráno se dostane Petronel do nebe, kde s Pánem Bohem řeší osud Uriášův. Petronel se rozhodne stejně jako Uriáš stát mlhovinou a poté, co mu odpustí zasedne po Boží pravici. Oba momenty jsou teologicky silné: Boží soucit nad někým, kdo není v nebi, a význam odpuštění. Odehraje se to však ve veliké zkratce, kterou je těžké zaregistrovat a skoro nemožné si ji všimnout. Zatímco jiné kusy děje jsou líčeny velmi polopaticky, tuto scénu můžeme měřit ve vteřinách.
 
Konečně tu máme šťastný konec také na zemi. Párkař vezme do živnosti švadlenu Magdalenu. Ano nelogické. Celou dobu prodává sám a není vidět, že by byl přetížený, ani není vidět, že je nesmělý. Její dceři párek takřka nechce prodat. Mezi párkařem a vdovou se celou dobu nic nedělo. Ne nic, ale vůbec nic. Ani krátký pohled! Přitom je motiv, ze kterého by se dalo dostat mnohem více. Kdyby například Uriáš nezačal svádět Magdalenu proti Petronelovi, ale proti párkaři, bylo by jasné, kdo je dobro a kdo je zlo. Párkař by se mohl stát opravdovým hrdinou, kterému se fandí, ne jen rekvizitou, vedle které hlavní hrdinka spočine. K čemu ho vlastně nakonec potřebuje: Magdalenu sice vyhodí z práce, ale mistr Koštál je odnesen Uriášem. Pan soudce, pan starosta, kolegyně švadleny nebo jiná autorita by jí mohla do krejčovské dílny nejen vrátit, nýbrž ji dokonce postavit do jejího čela. K čemu pak ten párkař? Ve filmu vidíme lásku Boží a lásku mezi matkou a dcerou. Lásku mezi mužem a ženou tu viděti není.
 
Přítomnost zlatých slavíků a prezidentského kandidáta mě nepobuřuje. Nepobuřuje mě ani zpěv koled na Mikuláše (v adventu!). Pobuřuje mě absence dramatu. Film je směsí hlášek a vtipů, ano jde o katolický kameňák. Dějové momenty působí staticky a rozvláčně (kráčení krajinou, běhání okolo stolu). Mnohdy se před akcí zbytečně stojí a hovoří: před cukrárnou, před prvím setkáním s Anežkou i jindy. Jediná chvíle opravdového dramatu, kdy Uriáš odchází s Magdalenou je nevyužita.
 
Nelogičnosti tu máme i na rovině teologické, která by byla bývala mohla dát filmu opravdu šťávu. Myslím především eschatologii - nauku o posledních věcech. Nemusí nás trápit Boží milostrdenství i vůči Herodovi. V pořádku. Ale máme tu dvě vdovy. Starou, která přichází z očistce a hledá manžela, ale nenachází ho ani po absolvování přezkoušení. O čem to nebe pak je? A také mladou, dosud na zemi, která je smutná, že jí chybí manžel. Kdo je ten manžel? Proč není v nebi? Proč nepřichází z očistce, když jsou anděl a čert na zemi? Proč zemřel? Proč ho nezabil kapitalistický mistr krejčí, nebo pobudové. Divák by je pak přece nenáviděl tisíckrát víc. Proč není párkař bratrem nebo bratrancem zesnulého? Místo bloudivých a nedějových scén bychom si přece mohli přát vidět nějaké krátké scény z minulosti, nebo třeba jen vyprávění či symboly (křížek po tatínkovi). Kdyby Petronel donesl zemřelému manželovi pozdrav od Magdaleny, ani jedno oko by nezůstalo suché. Kdyby manžel dal znamení pomocí Petronela, že si manželka může začít něco s párkařem, byli bychom nadšeni. 
 
Dále tu máme odnesení mistra Košťála do pekel. To kontrastuje s Božím milosrdenstvím, které je zde tak nápadně prezentováno a které se v Andělovi 1 prokázalo tím, že padouchům byla stanovena světská spravedlnost. Je Košťál opravdu horší než Herodes? Jak něco takového mohlo uniknout třem dominikánským poradcům mezi prsty?
 
Bezdějová nedramatická slepenina pokoušející se těžit z dílu prvního má - jak uvedeno výše - některé světlé momenty, přesto ji nezachraňují ani kvalitní herecké výkony v rolích hlavních i vedlejších.
 
Ale co už, každému se občas podaří něco pokazit, je potřeba odpouštět, aby člověk nemusel u nebeské brány odříkávát rodokmen od Abraháma až po mladýho pána. Budiž pánům Strachovi i Epsteinovi odpuštěn i tento film.