Milý Tomáši,

už před časem jsem zaregistroval text, který jsi přednesl na Synodě o mládeži.

Zaujal mě. Mám několik myšlenek, o které bych se rád podělil.

Asi nebudu příliš psát o extrémních situacích, kdy spolu katolíci žijí nesezdaní, nebo se rychle vezmou a pak složitě hledají cestu k anulaci. Tyto případy jistě vyžadují citlivou pastorační péči a troufnu si říci individuální přístup. Zde si dovolím přece jen malou poznámku. Za velmi přínosné bych považoval, aby součástí předmanželské přípravy byly individuální rozhovory s knězem (nebo obdobnou osobou), tedy rozhovory, kdy kněz mluví s jedním ze snoubenců, pokud možno v jiném termínu než s druhým. Předmětem takového rozhovoru by mělo být mimo jiné zkoumání svobody souhlasu, motivací, otazníků atp. Zejména tyto rozhovory by měly být (nepřímo) obohacovány či inspirovány o témata probíhajích anulačních procesů. Pokud si to snoubenec v nepřítomnosti své druhé polovičky nenechá rozmluvit, pak má manželství větší naději na úspěch.

Podstatným bodem Tvých úvah i situace samé je skutečnost, že formace mladého člověka trvá až k 25. roku, případně i déle. Na tuto věc se chci podívat více. Je možné zařídit, aby mladý křesťanský pár, řekněme ve věku 20 a 19 let, s aspiracemi na vysokoškolský titul, založil rodinu ve stabilních sociálních i ekonomických podmínkách? Jak k tomu může přispět církev? Pokud se nám podaří rozlousknout tento oříšek, jsme na dobré cestě. Dovol mi, abych se pokusil nastínit, jak a proč to možné je.

Jako první téma bych rád zvolil aspekt biologický. Nejsem v těchto věcech odborník, ale zdá se, že zde vše hraje pro založení rodiny. Plodnost, porody i těhotenství mladších žen jsou méně rizikové.

Hlavní nápad je ale okolo profesní formace a profesního úspěchu - a slučitelnosti s brzkým (a stabilním) založením rodiny. Quadragesimo anno učí o rodinné mzdě: aby muž ze své výplaty uživil i početnější rodinu, aniž by žena musela do práce, když má doma malé děti. Většina vykladačů čte tento požadavek jako apel na zaměstnavatele, aby byli velkorysejší zejména k otcům rodin a méně dbali jejich pracovní výkon. Případně jako apel na vlády národů, aby zaměstnavatele k takovému chování nutily. Mnohem chytřejší čtení spočívá v tom, že mladý člověk je přímo vyzýván k tomu, aby si hledal zaměstnání takové, které mu takovou mzdu zaručí. Ti, kteří jsou k jeho formaci povoláni - rodiče, učitelé, kněží, přátelé - mají povinnost ho konfrontovat s tím, že založení a zaopatřování rodiny něco stojí, a podporovat ho v činnostech, kde dotyčný může být skutečně přínosný. To znamená také předefinování školní i jiné formace: pokud je někdo geniální přírodních vědách, měl by se v nich rozvíjet tak, aby v okamžik maturity byl nějakým způsobem zaměstnatelný v oboru přírodních věd. Ano, i na úkor toho, že dějepis a český jazyk budou na druhém místě. Taková nerovnováha je svým způsobem biblická: najít perlu, vše prodat, koupit ji. V současné společnosti se toleruje pouze u sportovců, jinak výrazně méně.
 
O příležitostech být konfrontován s realitou a přebírat odpovědnost se dá přemýšlet už brzy, počínaje církevní školkou či ministrantským táborem. Má-li patnáctiletý sestavit rozpočet na mikulášskou besídku, bude patrně zas o něco lépe připraven sestavit rozpočet rodiny nebo firmy.

Rozvíjejme tuto myšlenku dále - cílem by mělo být, aby mladý muž ve věku 20 let vydělával encyklikami požadovanou rodinnou mzdu a aby tato mzda byla mzdou tržní.

Podstatným aspektem není jen samotná mzda, ale také životní náklady. Zde je důležitá zásada skromnosti, ať již se na ni díváme očima bezobalových domácností, katolického minimalismu či františkánské spirituality. Zde církev může jít sama velmi dobrým příkladem, pokud jde o hostiny, vozový park či portréty hodnostářů. Pokud bude (zejména příkladem) komunikováno, že je normální mít méně věcí (či menší byt), může rodinná mzda být i relativně nízká.
 
Důležitou složkou nákladů jsou náklady na bydlení. Zde je možné také hledat kreativní cesty. Jednou je bydlet u rodičů, prarodičů či jiných příbuzných. Je obecně známo, že zejména čerstvá manželství jsou v takových konstelacích vystavena jistým zkouškám. Zde ale církev může pomoci nejen formací snoubenců, ale také těch, u kterých budou bydlet. Pokud by bylo na mě, v některých případech bych rozhovorem s rodiči snoubenců podmínil udělení sňatku. Rodiče, u kterých bydlí novomanželé by měli mít příručku, internetové fórum, linku důvěry, skupinu podobných lidí, kde by mohli věci konzultovat. Další možností je hledání zaměstnání v regionech, kde jsou byty levnější, ať již absolutně nebo relativně vůči mzdám.

Přirozenou námitkou je, že univerzitní města nejsou zpravidla místem, kde má většina uvažovaných párů rodiče či jinou možnost levně bydlet. Nejsou ani místem, kde by byly nájmy levné. Zde se dostáváme do situace, kdy musíme otřást dalším tichým předpokladem, totiž, že mladý muž a mladá žena musí odejít po maturitě do univerzitního města studovat vysokou školu. Pojďme na to z několika úhlů:
1. Nemusí odejít do univerzitního města. Mohou studovat dálkově.
2. Nemusí studovat vysokou školu hned po maturitě. Mohou studovat později.
3. Nemusí studovat vysokou školu vůbec.

Zejména u 1. a 2. považuji za podstatné zmínit mladé matky. Tady je prostor pro církevní VOŠ a VŠ, aby nabídly kvalitní a náročné, tržně uplatnitelné obory, které by byly slučitelné s mateřstvím. Ano, pokud to bude potřeba udělat speciální přednáškové místnosti s přebalovacími pulty. Může to znít bláznivě, ale třeba v Izraeli vím o postgraduálních studentkách, které mají ve vyhrazených kancelářích vedle stolu postýlku s dítětem. Není to sice plné soustředění, ale je to vhodnější než dělat doktorát mezi pračkou a sporákem.

Je zřejmé, že běžná farnost - jakkoliv živá a aktivní - nemůže nabídnout vlastní vysokou školu. Na druhou stranu víme, že řada studijních oborů se dá studovat online, dokonce i zahraničí. Kromě toho, že nižší školy (ZŠ a SŠ) vyzbrojí své absolventy solidní úrovní angličtiny, mohou nabídnout matkám rozvojová centra - místa, kde mohou dělat soustředěnou práci alespoň část dne, aniž by se musely vzdálit od svých dětí.

K bodu 3. - v řadě oborů, a to i v těch velmi lukrativních jako je IT, formální vzdělání hraje stále menší roli. Online kurzy nabízené např. na serverech Coursera nebo Udemy je možné dělat po částech a získat vysokou cenu na trhu práce (ano, i deset tisíc dolarů měsíčně hrubého bez univerzitního vzdělání).

Zde by se mohl nabídnout argument: když dálkově získám potřebné vzdělání, jak dostanu dobře placenou práci, když jsem (kvůli bydlení u rodičů) neopustil rodné městečko či ves? Zde odpověď není těžké hledat daleko: jako bylo možné studovat dálkově, je dnes stejně dobře možné pracovat dálkově. Nejen jako programátor či spisovatel, ale také jako projektant, projektový manažer, právník, překladatel. Dokonce i truhláři mohou pracovat na jednom místě a obsloužit svými výrobky zákazníky na vzdálenost i sta kilometrů, o jiných profesích jako typografie, tvorba reklamy, zásilkový obchod s čímkoliv ani nemluvě.

Když si vezmeme třeba programátora, pochopitelně potřebuje na svou práci klid. Pokud bydlí se ženou a malým dítětem v podkrovní garsonce u své babičky, těžko bude hledat soustředění (i když programátoři typicky pracují, když děti spí, ale to je jiná kapitola). Zde farnosti mohou vyjít vstříc založením coworkingových míst. Jde o kancelář, kam mohu přijít, zaplatit přiměřený poplatek a pracovat si na svém. V kanceláři je tak řada lidí, každý pracuje pro někoho jiného, ale mají na práci klid a mohou jít třeba spolu na oběd. Mají normální pracovní proces. Výhodou je, že taková kancelář může být pět minut od jejich domova, což zkracuje dojíždění, dává více času rodině a snižuje rizika rozpadu manželství. Velmi populární je tento formát v Portugalsku, kde vysoká nezaměstnanost donutila řadu lidí k práci na dálku do ciziny. Farnosti mohou přítomnost kvalifikovaných pracovníků zužitkovat i jinak: mohou pronájem stolu účtovat ne v penězích, ale v protislužbách.

Tomáši, ve svém textu jsi naznačil Skylu laxnosti nesezdaného soužití a Charybdu příliš rychlých, a tedy nezralých a rozpadajících se manželství. Zde jsem se pokusil zamyslet, jak mezi oběma proplout - nebo se alespoň pokusit. Jsem přesvědčen, že je třeba více kreativity v hledání cest, ne ve snižování nároků. V roce 1277 pařížský arcibiskup Štěpán zakázal některé interpretace Aristotela, který byl v té době velmi populární a velmi málo se o něm pochybovalo. Tento zákaz vedl k vzdemutí tvůrčího potenciálu tamních učenců a rektora univerzity Jana Buridana k nauce o impetu, která předznamenala objev Newtonových pohybových zákonů. Podobných případů, kdy se církev s ohledem na své hodnoty rozhodla myslet jinak je více (např. beneditini a důstojnost manuální práce v Evropě), a to ku prospěchu celého lidstva. Stejně tak je třeba, aby církev hledala, nalézala a sdílela cesty, jak vést plnohodnotý život moderního člověka a dát prostor nejen čistotě, ale i jiným ctnostem. Mnozí by žasli, jak mnoho možností nabízejí moderní technologie i nejnovější formy týmové práce.

Pokud Tě mé úvahy zaujaly a považuješ za vhodné jejich hlubší rozpracování, opatření poznámkovým aparátem a zveřejnění, jsem připraven takovému pokynu vyhovět.

S přáním všeho dobra,

Karel Macek