Tak tu máme 2. neděli velikonoční. Velikonoce, to je vzkříšený Kristus. Dnešní den může svádět do role hlavního hrdiny obsadit jiné: apoštola Tomáše, Faustynu Kowalskou, nebo Jana Pavla II. Poslední dva spjaté s nedělí Božího milosrdenství.

Jenže je tu Kristus v první řadě a uvedení by nechtěli, aby naše hlavní pozornost šla jinam. Přichází mezi zavřené, zmatené, nejspíše i trochu rozhádané učedníky a říká větu takřka provokativní: "Pokoj vám!" 

Jaký pokoj? Všechno je jinak, než jsme čekali. Nikam nemůžeme. Zprávy přicházejí od hrobu i z Emaus, věřit se jim dá těžko. Už vlastně na nic nečekáme. Přijali jsme skepsi jako životní postoj a patrně i životní styl. Oplakáváme mrtvolu. Najednou mrtvola přijde a řekne: "Pokoj vám!"

Jaký pokoj dnes pro nás? Z jedné strany se bojíme vystrčit paty z domu z obav před nákazou a obav z pokut. Z druhé strany sledujeme přehmaty vladařů země a často se v nás vaří krev. Velikonoce máme zkažené, přátele vidět nesmíme a všechno nám přerůstá přes hlavu. A do toho slyšíme z reproduktorů našich televizí, počítačů, tabletů a mobilů kněze či jáhna s rouškou přes ústa, jak zpřítomňují Krista říkajícího: "Pokoj vám!"

Jaký pokoj? Pokoj je přece, když na účtu přibývají dukáty, platební karta vesele pípá, zdravíčko slouží, s rodinkou se slaví, s přáteli se popíjí, s kamarády se kope mičuda, s farností se modlí. Ach, to nám ten Ježíš vážně slibuje, že hned, bezprostředně toto vše bude naplněno, když říká: "Pokoj vám!?"

Jaký pokoj? Hm, asi jiný. Jistě jiný. Svůj pokoj. Ne jako dává svět - pokoj s názvem: "Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!" Ať se nechvěje hněvem a rozčílením, touhou po konfrontaci. Ať se neděsí nemoci, smrti těla, moci světa, moci Zlého. Tento příkaz má zasáhnout naše srdce, když zaznívá: "Pokoj vám!"

Jaký ale pokoj? Pokoj mramorové sochy stoického filosofa? Pokoj narkomana? Pokoj dokonalého kontemplativního mnicha - ať již trapistického nebo budhistického? Kde brát tolik času a sil se proměnit do jednoho z uvedených a zbavit se hněvu i strachu? Jak naplnit pokyn stručný a jasný: "Pokoj vám!?"

Jaký pokoj? Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Tedy pokoj dítěte. Jaký je pokoj ročního dítěte v hodině mezi psem a vlkem, když dochází sunar i trpělivost, maličká ústa se otevírají jako ústa kobry, maličké hlasivky dují jako nejvyšší rejstříky katedrálních varhan, dudlíček je hluboko pod postelí a červánky jitra začínají nezadržitelně okusovat obzor? V čase bez babiček, tetiček a paní na hlídání slyšíme: "Pokoj vám!"

Jaký pokoj má dítě? Copak se nehněvá, když nedostane na hraní tatínkovy hodinky? Copak se nestaví odmítavě k některým jídlům? Copak se nerozpláče nad rozbitím milované hračky? Toto všechno je: "Pokoj vám!?"

Jaký pokoj? Dítě přece umí všechny jeho opaky: bát se, hněvat se, vzpírat se, vztekat se, polekat se, rozplakat se. Umí však ještě jednu věc. Umí se nechat zaujmout něčím jiným. Když nedostane hodinky, možná ho zaujme prázdná lahev od limonády. Když nechce kaši, možná pomůže, když se napije. Když se rozbije hračka, možná pomůže rodičovská náruč a přesun do jiné místnosti. Do jiného pokoje: "Pokoj vám!"

----

Jaký pokoj? Pro nás dospělé? Pokoj pohledu Joba na nesmírnost divů Božího svoření. Pokoj vděčnosti za množství dober, která navzdory tomu všemu zmatku máme. A právě v tomto pokoji ukotveni můžeme jít moudře čelit nepokoji - sterilizovat roušky, dezinfikovat kliky, povzbuzovat zmatené, vynalézavě vytvářet blízkost v rámci přísných pravidel či tato pravidla a jejich autory vystavit humoru, nesouhlasu nebo konstruktivním protinávrhům. "Pokoj vám!"