Opatrnost na prvním místě

Jsme opatrní, i když už pomalu méně. Té opatrnosti bylo v poslední době opravdu dost. Vláda je opatrná. Opozice je také opatrná. Papež je opatrný. Sousedé jsou opatrní. Obchodníci jsou opatrní.

Naši sousedé si před dvěma týdny sedli na lavičku před domem. Okolo šla starší dáma o holi s vnukem, asi osmiletým. Lavička byla v zákrytu keře, takže nebyla příchozími vidět. Chlapec kráčející před babičkou se tedy objevil náhle, asi tak metr a dvadesát centimetrů od našich sousedů. Našich sousedů, kteří právě neměli roušku. Babička, opatrná a pomalejší žena, sousedy přece dříve spatřila a obešla lavičku obloukem. Nicméně nezůstala u toho.

Pustila se do chlapce, že nedbá, co mu říká, že k lidem bez roušek prostě nesmí chodit, že mu to už tolikrát opakovala, že jak si to představuje, že ho hlídat už nikdy nebude, když bude takto lehkovážný. Vodopád poučné řeči byl pěkně horký a chlapec se - i přes svou pečlivě uvázanou roušku - tvářil jako spařená slepice. Nebylo divu.

Nelze se vlastně ani tolik divit paní o holi. Lítá tu nemoc pěkně nebezpečná. Pokud by to chytila, šance, že zemře tu je. A že to bude smrt pěkně bolestivá! Kdyby ji vnuk postrčil na přechod, kde je pro chodce červená a pro automobily zelená, asi by se do něj pustila podobně.

Cílem tohoto textu není soudit ani sousedy, ani chlapce, ani paní, ani její hůl. Prostě a jednoduše ukazuje na velkou míru opatrnosti na jednom příkladu. Rozsah této opatrnosti můžeme zahlédnout v tom, že tři ze čtyř dětí na světě je doma a nechodí do školy. Ano, jako lidstvo se bojíme a chceme se vyhnout nepříjemnostem.

Nic nového pod sluncem a velký skandál

Hygiena rozhodně není nic nového a některé kultury s ní v minulosti už velmi pečlivě zacházely. Třetí kniha Mojžíšova, Leviticus, velmi pečelivě popisuje v kapitolách 11 až 16 různé způsoby očišťování. Kapitola 13 je takřka aktuální, protože pojednává o protiinfekčních opatřeních.

Nicméně několik staletí po sepsání Leviticu se objevuje skupina lidí, kteří to s tou hygienou zase až tak nepřehánějí. To, že si nemyjí před jídlem ruce, je vskutku skandální. Na co asi před tím sahali?! To jsou tak líní?! Tak lehkovážní?! To jim to rodiče neřekli?! Když už nedbají na zdraví, nemohli by dbát aspoň na nějakou tu etiketu? Kde je šéf téhle party, abychom to s ním mohli nějak kultivovaně probrat? Vždyť tohle ohrožuje nás všechny.

Skutečný problém

To, co šéf této party na pokus věc kultivovaně probrat odpověděl, čteme v 15. kapitole Matoušova evangelia. Místo toho, aby poděkoval za dobře míněné upozornění a chopil se lavóru s vodou, ručníku, případně mýdla a dezinfekce, prohlašuje mytí rukou za relativně nedůležité. A vyjmenovává mnohem zákeřnější infekce, na které nepomůže ani čistý líh.

Tím mnohem vážnějším nebezpečím jsou prý "špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky." Proč? Vraždy, no dobrá, ale špatné myšlenky. Copak si nemůžu myslet, co chci? Je opravdu podlehnout hněvu o tolik horší než podlehnout pandemii?

Týž by nám řekl, že si nemáme dělat hlavu s tím, co je nebezpečné pro tělo, ale spíše s tím, co je nebezpečné pro duši. A odůvodnil by to tím, že to, co zabíjí duši má dloudobější a bolestivější dopad. Více Matouš 10,28.

Nemyslím, že by nás uvedené mělo vést k neposlušosti vůči nařízením, opatřením a ustanovením, která jsou vyhlášena se snahou o naše dobro. Spíše by nás měla pozvbudit k podobné, ba větší horlivosti o naše zdraví vnitřní a blaho trvalé.

Pastýřská hůl a královská svoboda

V neděli jsme četli o dobrém pastýři (Jan 10). A padla řada slov - třeba o povolání kněží, nebo o tom, jak dobře to s námi Ježíš myslí. Z lavice (pokud někdo měl to štěstí být v lavici a ne doma u obrazovky) to působí pěkně pasivně. Onen Ježíš, onen farář, onen seminarista, ona novicka. Jenže matka Církev v pastýřské službě neopomíjí ani laiky. V Lumen Gentium, článek 36 říká laikům jak se mají jako pastýři chovat, totiž, "...aby i oni měli královskou svobodu a sebezáporem a svatým životem přemáhali v sobě vládu hříchu." Jestli je potřeba nad něčím vládnout, tak nad sebou samým.

Můj vnitřní svět, to je moje stádečko oveček. Mám mu být dobrým pastýřem a chránit ho před zlem. Jestli mám někde uplatnit autoritu, tak právě tady. Jestli mám zvednout hlas, tak sám k sobě. Jestli mám brát do ruky hůl, pak abych zahnal myšlenky, které nejsou dobré. Jestli mám někde pevně držet směr, tak ve věcech vnitřních. Poslouží tu i příběh o dvou vlcích i deseti pannách.

Dezinfekce duše

Nemusí být člověk křesťan, aby uznal, že láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost, čistota mají něco do sebe, a to i ve srovnání se zdravím těla. Oč víc bychom měli my, když víme možnosti věčných odměn a věčných trestů, s bázním a chvěním uvádět ve skutek své vykoupení.

Spytování svědomí, svátosti, schopnost se omluvit i schopnost odpustit, pravidelná modlitba, četba písma, duchovní vedení, duchovní četba, ale i sebezápor a dobré skutky jsou dezinfekcí naší duše. A je tu snad někdo, kdo chce chytit virus, ze kterého se na věky nevyléčí?