Kájův blog

Možná někteří znáte ten pocit, kdy člověk, nejlépe po nějakých životních vylomeninách konečně najde cestu do zpovědnice a se skutečnými slzami v očích vyzná, kam šlápnul vedle, kdy mu Kristus skrze kněze odpustí, kdy se člověk pak potácí z kostela…

Kdyby má slova zněla jako zlato a já jak s lidmi bych mluvil s anděly bez lásky by to znělo jako rachot jak hrnek z plechu mezi činely. Kdybych znal svět a všechny jeho vědy a pro druhé bych se dal upálit bez lásky bych byl šedou vprostřed šedi…

Jaká je země, kterou nám dá Bůh? Kdo by to nechtěl aspoň trochu vědět? Je plná přeludů a monster strašidel, bubáků a bohatýrů vysoce opevněných měst ostrých zbraní a silných posádek. Tak pravilo deset poslů Mojžíšovi. Jaká opovážlivost, děsit Boží…