Člověk má někdy sklon k tomu, aby bořil hranice. A dneska to dělá kde kdo. Stačí si koupit náhodnou tiskovinu v trafice a zjistíte, že meze, které tu byly před sto lety jsou nejen už dost rozorány, ale stále rozorávány, co kdyby náhodou. Přece překonáváme klišé, stereotypy, emancipujeme se. A hlavně je přece jiná doba, takže všechno je jinak a hlavně všechno je dovoleno. A kdo by si myslel, že ne, tak je zpátečník. Na druhou stranu se ale člověk rád drží zpátky, pokud jde o to, co má dělat, prostě se nepředřít, nejít do něčeho, co nemá jistou budoucnost, pečlivě se pojistit, nikoho si nepouštět k tělu, jasně rozlišovat lidi na kamarády a nekamarády. A kdo je ochoten z čistě subjektivních důvodů brát podprůměrnou mzdu, říkat šéfovi něco, co je pravda, ale co šéf nechce slyšet, kdo se vrhá do přátelství s přinejmenším pozoruhodnými lidmi, ten je hazardér a blázen.

Mně ale přijde, že - i když je to občas o úsměv a ne vždycky to jde - že právě k takovému hazardu tady na tom světě jsme. A skutečný hazardér je ten, kdo rozorává meze, ruší nebo upravuje morálku podle toho, jak se mu hodí. A taky mi přijde, že - i když to je občas dost těžké a ne vždycky to hned dává smysl - že právě tady je dobré se držet zpátky. A naopak skutečný zpátečník je ten, kdo si hlídá své jisté, dává pozor na to, co se mu vyplatí a nevyplatí.

Prostě si myslím, že je dobré si uvědomit, na čem má cenu lpět a kde má smysl podstupovat riziko. Myslím, že ten tesař, co ho zabili, ale co už dávno zase mrtvej není, je celkem dobrej příklad, jak na to.