Věřím v jednoho Boha, Boha milujícího, Boha žárlivě milujícího, Boha žárlivého, Boha, který nedělá kompromisy, svobodného a osvobozujícího, Boha, odpouštějícího, ale neopouštějícího, Boha pohotového i trpělivého, milosrdného, Boha blízkého, ale nevnucujícího se, Boha velkolepého a velkorysého, věrného a důvěryhodného, věřím v dřevěnost kříže, červenost, tekutost a teplost krve, věřím v tajemné světlo vzkříšení, věřím v Ducha utěšitele, Ducha optimismu, Ducha, co si ví vždycky rady, Ducha vytrvalosti a nezdolnosti, Ducha umění a inspirace, Ducha lásky, která nehledá sebe.

Věřím a nemůžu si pomoct.

Možná by bylo lepší věřit v Boha, kterej dokáže změnit názor, kterej si dokáže vybrat ty správný desetibojaře, mulitmilionáře, géniusy a sexbomby, Boha vybíravýho a promiskuitního, vypočítavýho Boha, co se nikomu necpe do života, zavřenýho někde ve svým kutlochu, Boha rozmixovanýho po celým vesmíru, Boha dělajícího, co se mu zlíbí, Boha, se kterým se dá smlouvat, Boha, co mu nevadí, že je mu dána priorita někde mezi chlastačkou s kamarádama a vanilkovou zmrzlinou, Boha, kterýmu je všechno jedno, Boha, kterej si nechá všechno líbit, Boha, kterej se dokáže pořádně pomstít, kterej se dokáže vykašlat na toho, kdo kašle na něj, Boha, kterej má pořádnej bič ničící všechny darebáky, Boha mlsnýho, ignorantskýho a rozmazlenýho, nezdvořilýho a pohrdajícího, Boha urážejícího a urážlivýho, Boha jako hadr na podlahu, co se hodí jen, když se něco rozleje...

Na něco by to asi bylo lepší. Jenže v tohle nevěřím.

Víra je vlastně tak trochu prevít, nedá si jen tak říct. Cesta je taky prevít, kudy vede, tudy vede a člověku se nějak nechce dvakrát experimentovat, když pokaždý, když šlápnul vedle na něj vyskočila anakonda nebo jaguár.

Omlouvám se všem, co je to nezajímá, ale nemohl jsem si pomoct.
Omlouvám se všem, který jsem tím naštval, ale jinak to nešlo.
Omlouvám se každýmu, že to sem cpu, ale nedalo mi to.

Pěkný první den po sobotě, pěknou neděli...